Nová posila do dílny "na zkoušku"

Pamatuji si, kdy jsem Jess v práci potkala poprvé. Vedoucí dílny ji ke mně přivedl do kanceláře, že si máme povídat, než vyřídí její smlouvu. Že toho máme hodně společného, protože jsme obě velké fanynky Harryho Pottera. Od té doby se v práci pravidelně potkáváme a sem tam řešíme i jiné věci, než jen kouzelnický svět. Nedávno jsem Jess např. vzala na trénink showdownu. A protože k nám letos nastoupila na placenou pozici, udělala jsem s ní 7. 4. "kratší" rozhovor.

Jessi, moje první otázka na Tebe je, jak ses dostala do HapAteliéru, jak ses o něm vlastně dozvěděla? Co Tě vedlo k tomu, že ses stala klientkou sociálně terapeutické dílny?

Já jsem se o Hapáči dozvěděla poměrně brzy a vím, že tu tahle služba je, už dlouho, ale trvalo mi několik let, než jsem vůbec tu možnost využila. A v podstatě to bylo na základě naléhání kamarádky a druhý kamarádky, sousedky, která mě sem vlastně dotáhla, abych se sem přišla podívat. Jakože opravdu. (směje se)

Já si na to vzpomínám...

Ony do mě pár let hučely: „a tak to jdi zkusit“. A já jsem se bála, měla jsem takové obavy. Ale potom jsem sem přišla, s tou kamarádkou, prohlédla jsem si to a pak jsem sem začala chodit.

A z čeho jsi měla předtím obavy?

Asi z nového prostředí a kolektivu. Já jsem v minulosti měla trochu potíže s komunikací a se sociální izolací. A bála jsem se do toho nějak jít, no.

Chápu, že minulé zkušenosti vedou k nějakému váhání.

No a hlavně z těch věcí, co se tady vyráběly, já jsem vůbec nic neuměla.

A tak to je docela dobrá výzva, ne? Že se to aspoň naučíš.

Ony mi říkaly: „ty jsi šikovná, můžeš nějak trávit ten čas, někam chodit..“. A tak jsem to začala zkoušet. Chodila jsem sem nejdřív dva dny v týdnu, pak tři dny v týdnu, pak někdy čtyři dny v týdnu. Poznala jsem tady ostatní klienty, Danka s Martou (sociální pracovnice – pozn. editora) jsou super a Markéta je super…  Všichni jsou tu fajn. Jsem zjistila, že se vás nemusím bát, že mě nekousnete.

Jo, to my většinou neděláme… (smějeme se) No a kdy to bylo vlastně? Kdy jsi sem začala chodit?

Poprvé jsem se sem šla podívat minulý rok v lednu a začala jsem sem chodit od února minulý rok. Takže 2019. Mě to ani nepřišlo, že už je to tak dlouho, jsem myslela, že je to spíš míň. Já jsem se vlastně ptala holek a ony říkaly, že někdy až 6. února byla podepsaná ta smlouva. Takže v lednu jsem se sem šla podívat a v únoru začala chodit pravidelně.

Když jsi teď už víc jak rok docházela do sociálně terapeutické dílny, co Tě tam nejvíce bavilo? Co ses tam naučila? Co Ti ta služba přinesla?

Já jsem se tady seznámila s pedigem a to se stalo mojí láskou. Taková láska na první dotek. Jsem zjistila, že mi to s tím materiálem jde a že se s tím dají dělat různý věci, nejen ty košíky, ale i jinak se s tím dá kreativně tvořit.

Třeba klobouky? (s úsměvem)

Třeba klobouky. Nebo různý dekorace. A vlastně jsem si pořídila pedig i domů. A potom jsem tady přešla spíše na tu keramiku, to jsem taky dělala nějaký dekorace, vyválet placku a něco z toho vykrojit. Takže jsem se dostala i ke keramice. A zkusila jsem si tady i batikování, to jsem taky před tím nikdy nedělala.  Vlastně všechno, co jsem tady dělala, jsem nikdy předtím nezkoušela. A hodně mě tedy chytlo to košíkaření, práce s pedigem.

A co vrba? S tou jsi nepracovala ještě?

Tu jsem zatím jen stříhala (smích). NaKaprálově mlýně . A dělala jsem z ní jen ten velikonoční věnec. A před Vánoci něco málo. Ale jinak jsem s vrbou neměla ještě moc tu čest.

Takže se dá říct, že z toho všeho, co sis tu vyzkoušela, Tě nejvíc baví práce s pedigem.

Jo. To je pravda. I ta keramika celkem. I když z ní mě baví víc tvořit, než třeba zabrušovat. Ale i to zabrušování je takové… je to jiná činnost, člověk u toho může přemýšlet víc.

A teď vlastně na začátku března, tedy zhruba před měsícem, jsi se v HapAteliéru zapojila do projektu, který je pro Tebe placený, takže jsi k nám do dílny nastoupila na placenou pracovní pozici. Můžeš říct něco víc k tomu projektu? A co pro Tebe znamenal ten přechod z pozice klientky v sociálně terapeutické dílně na placené místo? Máš teď víc povinností? Co to pro Tebe znamená?

Kde začít? Doufám, že to řeknu správně. Jedná se o projekt, grantík, od Světlušky. Díky němu můžu tady v dílně pracovat a mít placeno 300 hodin. Těch 300 hodin bych měla odpracovat za 10 měsíců (pozn. editora: jedná se o projekt s názvem: HapAteliér – zvyšování odbornosti a zaměstnání „na zkoušku“. Projekt je realizován za pomoci Nadačního fondu Českého rozhlasu ze sbírky Světluška).

A co se týče toho přechodu, já jsem měla pocit, že se nezměnilo vůbec nic. Jediné co se změnilo, jsou časy, kdy sem chodím. Teď chodím dopoledne, předtím to bylo odpoledne a jen jednou dopoledne. A já jsem vlastně už minulý rok před Vánoci začala pomáhat i v chráněné dílně, dělala jsem nějaké vánoční výrobky, třeba zvonečky z pedigu jsem dělala tady pro prodej. Takže jsem se už v rámci STD ptala, jestli není potřeba s něčím pomoct. Teď je to asi větší zodpovědnost, i když to se mi taky nezdá, protože k tomu přistupuju pořád zodpovědně a snažím se do těch svých výrobků dát maximum, co můžu. A pro mě je důležitý ten pocit, který jsem měla už předtím, že se cítím užitečná. A že něco tvořím a nesedím jen doma. Je za mnou vidět nějaký kus práce, protože než jsem nastoupila do dílny, tak jsem byla bez práce několik let, nemohla jsem najít nějaký místo. Takže pro mě ta činnost, že jsem mohla někam pravidelně docházet, byla důležitá. A teď moje práce bude i finančně ohodnocená, to je taky příjemný pocit. A plus k tomu teda ještě ten pocit, že můžu pomoct. To je pro mě taky důležitý.

Naprosto chápu, že pocit užitečnosti a že za sebou vidíš kus odvedený práce, je pro Tebe zásadní. To je asi důležité pro každého člověka. A pro některé lidi je mnohem snazší tohoto dosáhnout, než pro jiné. Takže jsem strašně ráda, že z toho ten pocit máš a že je to pro Tebe v tomhle smyslu důležité.

A samozřejmě jsem poznala další lidi. Takže se moje sociální bublina rozšířila. Díky tomu.

To je vždycky důležité, poznat nové lidi, získat nové kontakty… Jessi, na čem teď pracuješ v dílně? Případně, jaké máš plány do budoucna? Co by ses chtěla naučit, co bys chtěla tvořit?

Dělám různé ošatky z pedigu a chtěla bych teď zkusit vytvořit plážovou tašku z pedigu. A už mám dlouhodobější plán, že bych chtěla chaloupku z pedigu udělat, ale to asi budu dělat doma. A Marta pořád mluvila o té šalině z pedigu..

O šalině z pedigu? To zní ambiciózně.

Jo jo, říkala: „udělej šalinu z pedigu a pak ji pošleme na Dopravní podnik“. Protože jak jsem zkoušela ten domeček, tak mi z toho najednou vyšlo takový okýnko, který vypadalo spíš jako šalinový.  

Tak to jsem zvědavá, jak to dopadne, a budu držet pěsti.

A víš co, já bych prostě chtěla s tím pedigem dělat i nejenom takový ty klasický věci, ale i dekorace, blbůstky…

Já to úplně vidím, ty jsi totiž člověk mnoha zájmů a máš bohatou fantazii a jsi naprosto nepřekonatelným způsobem kreativní. Takže já se těším, s čím přijdeš příště.

Já mám právě v plánu nějaké ty dekorace dělat doma. Kamarádce se hodně líbila ta vzducholoď, ten malej košíček s balonkem.

A když už jsme to teď trochu nakously, co Tě všechno baví? Co Tě zajímá? Jaké jsou Tvé koníčky?

Jako celkově i mimo HapAtelier?

Ano.

Já jsem velice dlouho už fanda Harryho Pottera. A jsem součástí několika potterovských projektů, kouzelnických. Hodně často jsme se setkávali v minulosti, dělali jsme srazy, já jsem pro ně vymýšlela soutěže a další činnosti s kouzelnickou tematikou. Dlouhou dobu jsem i psala fan fiction povídky potterovský. A v minulosti jsem víc kreslila, teď už to nemůže být na takové úrovni jako tehdy, ale ráda si třeba patlám prstovými barvičkami. A teďka jsem objevila pastely. Tak si kreslím nějaké abstraktní věcičky, svoje pocity třeba. Potom se věnuju hafoňovi.

Jak se projevují Tvoje záliby při tvorbě tady v dílně?

Tak už se projevily. Tím kouzelnickým kloboukem, špičatým, prvně jsem dělala takový plážový klobouk, pak jsem zkusila ten klobouk do špičky. Potom jsem si vytvořila pentagram z pedigu. A udělala jsem si kotlík z keramiky z takových těch hadích ocásků a je na něm udělaný had. Jo, takže jako jo, ovlivňuje mě to (směje se). Teď přemýšlím, jak by se dala z pedigu udělat kouzelnická hůlka. Zlatonka mi čeká na výpal, co jsem dělala pro kamarádku. Takže ano, ovlivňuje to hodně moji tvorbu. Ale víc se to snažím realizovat doma.  V minulosti jsem na to tady měla víc prostoru v STD.

To je vlastně ještě k tomu, jak ses mě ptala, jaký je rozdíl mezi tím, když jsem byla klientka STD a teď, kdy jsem na tom placeném místě. Že si nemůžu jen tak přijít a říct si: „jó, dneska bych chtěla dělat tohle a tohle“. Možná by to taky šlo, ale ještě jsem to nezkoušela. Takže teď mám asi menší prostor pro svoji vlastní kreativitu.

A ještě k té předchozí otázce bych dodala, že jsem se zhruba před rokem stala dobrovolníkem pro Amnesty International. A věnuju se projektu Živé knihovny, živých knih. Jde o projekt, kde se setkávají lidé s nějakou životní zkušeností, nebo jsou z nějaké sociální menšiny, bezdomovci, uprchlíci, a setkávají se se studenty nebo obecně s veřejností v malých skupinkách. A povídají si o té své problematice, o své zkušenosti. A má to vyloženě nějaká svá pravidla, že ten člověk je ta knížka v tom přirovnání a oni jsou ti posluchači, čtenáři. Jedno takové setkání trvá 20 minut s jednou skupinou a deset minut by měla povídat živá knížka a deset minut se pak ostatní mohou doptávat na to, co je zajímá. Každá skupinka je jiná, takže pokaždé to setkání je jiné. Tomu se věnuju a to mi dává velký smysl.

Jess obohatila a omladila náš tým chráněné dílny způsobem sobě vlastním. Jsme moc rádi, že u nás v tomto projektu mohla nastoupit a může se zde realizovat. Doufáme, že jí to přinese mnoho nových zkušeností a podnětů.

Rozhovor vedla a zveřejnila MK.